Dvoje vyhnání Čechů

Dr. Jiří Jaroš Nickelli

První vyhnání 1938-1939 jako vina alias sudetských Němců a III. říše

Tato stať si klade za úkol charakterizovat dvojí zločin, spáchaný III. říší za činné kolaborace alias sudetských, vpravdě československých Němců. Bylo to dvojí vyhnání odhadem celkem 350 tisíc Čechů. Z toho cca poprvé 250 tisíc Čechů z uloupeného československého pohraničí v letech 1938-39, a podruhé cca 100 tisíc Čechů z československého vnitrozemí za éry tzv. Protektorátu Böhmen und Mähren, který vlastenci éry okupace nazvali ironicky „Nehmen und Berem“.

Předem podotýkám, že uvedené počty vyhnaných Čechů jsou založeny na odhadech podle neúplných registrací státních orgánů a archivů. Přitom je faktem, že tyto neúplné počty našich vyhnaných občanů mohou být dalším archivním a terénním bádáním ještě navýšeny. Uzavřít se je však nikdy nepodaří. Proč? Protože neexistují kompletní seznamy nezvěstných československých občanů, zahynulých například na útěku z nucených prací v říši, na útěku z pochodů smrti z koncentračních táborů a z vězení III. říše. Náš stát zde má obrovský dluh v dokumentaci. Uvedu jeden jediný příklad. Letos jsem navštívil na hrozné datum 15. března Osvětim I. Tam byli odvezeni mimo jiné i Sokolové z Obrany národa, a také moji dva strýcové Plk. Červinka a náčelník Sokola župy Kr. Jiřího Boskovice A. Štěrbáček. Oba zahynuli.

Jel jsem zjistit alespoň baráky, kde byli vězněni před umučením, a díky ochotnému polskému dokumentátoru se mi jeden barák podařilo najít. Ale to uvádím jen pro ilustraci faktu vydané knihy o československých vězních v Osvětimi. Skvěle zpracovaná kniha o všech našich, podtrhuji zjištěných, československých vězních. („Osudy vězňů z českých zemí v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka), Oswald, Terezín. A kdo je autorem této knihy? Není to ani Čech, ani Slovák. Je to Polák Marek Poloncarz. Je to skvělé pro naše polské bratry, my jim za toto jsme velmi vděčni – a současně naše hanba. Je to sice skvělý počin terezínského vydavatelství, ale kde zůstali čeští badatelé? Naše historiografie zde má pyramidální dluhy, a zatím se tu vydávají různá padíla o alias sudetských Němcích. Takový je stav. Tím jen dokumentuji, jaký je stav našeho bádání, když máme, obrazně řečeno s Werichem, „dva zámky plné akademiků“. Tím narážím zejména na tzv. ÚSTR, jenž se věnuje s doslova protektorátní pílí estébáckým episodám a skandálům, a prezentuje jen jednu okupaci jako hodnou pozoru, zatímco tu první okupaci, která nás stála cca 360 tisíc životů, předlouhou dobu nechával v koši zapomnění. Snad se stav počal zlepšovat (?).

Stejně tak se to má se studiem viny alias sudetských Němců na zločinném spolčení proti ČSR. Tuto vinu prokázal dnes ostudně nepřipomínaný Norimberský soud díky československému žalobci JUDr. Bohuslavu Ečerovi a jeho česko-britsko-německému pracovnímu týmu (za čestné čs. Němce, loajální k ČSR tam pracoval dokonce i syn bývalého ministra spravedlnosti dr. Mayr-Hartinga!). Československou žalobu alias sudetských Němců pak přednesl jeden z amerických žalobců, Mr. Aldermann.

(Srov. Ečer B., Norimberský soud, Orbis 1946, s. 99–100, aj. – J. J. Haydebrecker, J. Leeb, Norimberský soud, čes. vyd. Euromedia 2007, s. 253–256. – Jaroš Nickelli J., Sudetští Němci souzeni Norimberským soudem, sep. Křesťan. socilání hnutí Praha 27. 5. 2018). Je nehynoucí hanbou města Brna, že dr. Ečer nemá pamětní desku ani pomník.

Tuto odsouzenou vinu vůbec nepřipomínají a neznají (?) naši koryfejové alias sudetů, pánové Bělobrádek, Herman, Pithart, Rouček, a mnozí jiní, též z řad samosprávy, například pan brněnský primátor pan Vokřál, radní pan Hollan a další. Neznají (?) ji ani akademikové jako je pan Magnificence pan prof. Bek, rektor Masarykovy university, nebo bývalý rektor téže university pan prof. Zlatuška, a tutti quanti. Nebo spíše nechtějí znát? Toto vše je tu nutno připomenout jako hrozné aktuality současného stavu (ne)poznání sudetské kardinální viny na dvojím vyhnání Čechů, Židů, Romu a německých antifašistů z uloupeného československého pohraničí, abychom upřesnili první vyhnání.

Položme si otázku – proč a jak proběhlo vyhnání cca 250 tisíc Čechů z československého pohraničí v letech 1938–1939? Tomu se věnoval například badatel Josef Barloš ve stati „Mnichov a československé pohraničí v roce 1938. I část. (In: Vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938 .I. Křesťansko sociální hnutí, Praha, I. vyd. červenec 2006, II. vyd. únor 2013, III. vyd. Praha červenec 2018.) Proč se vůbec tento historický fakt musel rozebírat od roku 2003 znovu a znovu? Protože v zahraničí pořád řvaly hlasy alias sudetů, že „k žádnému vyhánění Čechů rok 1938 nedošlo!“ Tak například na srazu alias sudetů v Norimberku roku 2002 spolkový ministr vnitra Otto Schily potěšil alias sudety výzvou ke zrušení dekretů, zároveň však je naštval připomínkou, aby nezapomněli, že vyhnání Čechů po Mnichovu předcházelo vyhnání Němců. Jeho tvrzení posluchači alias sudeti kvitovali obrovskou nevolí. Proto jim ministr opakoval, že tomu tak skutečně bylo a že oni se s tím musí smířit.

Přesto referent alias sudetů v článku o srazu tvrdil, že ministr Schily nemluvil pravdu, a že k žádnému vyhnání Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo (!). (Schickel A., Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č. 34, 21. 8. 2002, přel. Dr. V. Novák, CSc.)

S tímto lžipostojem landsmanů souvisí cynické povědomí, tvrdící další lež, že „Češi si za protektorátu žili jako v ráji“. K tomu mám osobní poznámku. Vmetl bych velmi rád těmto lhářům do tváře zavraždění svého dědečka, ruského legionáře gestapem, smrt svých dvou strýců v Osvětimi a smrt třetího strýce pod gilotinou na Pankráci, stejně jako věznění dalšího strýce v Breslau pod trestem doživotí, a nakonec totaleneinsatz mého otce jako mladistvého v koncernu Glöckner, kde pod automatem strážných máčel v kyselině fosforečné letecké součástky, až mu to zničilo pokožku. A na smrti dědečka a jednoho strýce se činně podílel netrestaný sudetský Němec Tugemann, vysoký úředník rájeckého panství.

Tisíce podobně a hůře postižených rodin ohavného Protektorátu – je nás 360 tisíc takových rodin – může potvrdit, jaká mučírna Protektorát byl, přesně podle slov presidenta Budovatele dr. Beneše.

Věc souvisí s mediálním paobrazem tzv. Protektorátu na jedné straně a s vylhaným paobrazem tzv. německého utrpení vyhnáním, což uznává i Čechům údajně přátelsky nakloněný páter Anton Otte, jenž pravdivě poznamenal, že nátlak na ČR je nepoměrně silnější, než na Polsko.

Praví: „Poláci dovedli vnésti do německého povědomí nesrovnatelně výrazněji pocit viny za zločiny, jichž se dopustili na polském lidu, než Češi. O utrpení Čechů se téměř nic neví. Navíc je sudetoněmecký landsmannschaft nejlépe organizován ze všech vyhnaneckých organizací“. (Vyhnání Čechů 1938, l. c.). Zde máme přímo doklad hrůzných plodů politiky presidenta Havla a společníků, kteří se neustále omlouvají za jakési „vyhnání nebohých Němců po roce 1945“, zatímco české vyhnání a utrpení Čechů naprosto bezostyšně ignorují. Tito politikové při jednání 4 + 2 navíc nedokázali ani nastolit legitimní požadavky ČSR na válečné reparace, což je ostuda přímo mezinárodní, porušující i Pařížskou reparační dohodu, jíž je ČR jako nástupník ČSR oprávněným signatářem. Pánové politici, počínaje panem Dinstbierem starším a konče ministrem Schwarzenbergem, tak rušením historických reálií a právních nároků ožebračili a ponížili vlastní stát. A tento hanebný stav trvá podnes.

I výše uvedená kniha Poláka Polonczarze o Češích v Osvětimi toto názorně dokládá. Navíc je naprosto oprávněná kritika ÚSTRu v této problematice. ÚSTR nikdy nedokázal vydat seznam protektorátních gestapáků, přestože takový seznam existuje.

Ministerstvo vnitra tento seznam vydalo již roku 1946 (!) a od té doby nikdy nebyl vydán knižně, například tak jako Cibulkovy a později oficiální seznamy estébáků! Už dávno jsme s dr. Janem Kuxem toto po ÚSTRu žádali na Parlamentních listech...

Zatímco kolem seznamů estébáků od převratu 1989 pravidelně vybuchují skandály a aféry ničící často i nevinné – a někdy je dohánějící k sebevraždám, o seznamu gestapáků se v demokratickém právním státě mlčí. A přitom je tu oněch 360 tisíc postižených rodin gestapáky a dalšími zlosyny sicherheitsdienstu, a fukcionářů nacismu, kterým se upírá po desetiletí právo seznámit se se jmény katů, vrahů a mučitelů jejich rodinných příslušníků.

Seznam gestapáků Ministerstva vnitra ČSR má čj. Z-II-3065-28/4-46. Gestapáků je na něm 5 861!

Nezveřejnění tohoto seznamu patří k metodologické hanbě především ÚSTRu, jenž by měl přehodnotit svou činnost v oblasti nacistické okupace – anebo se zrušit – „Ceterum autem censeo, ÚSTR delendam esse.“

K popíračům vyhnání Čechů let 1938–39 patří také pseudohistorik pan Krystlík, který bezostyšně tvrdí, že žádné vyhánění neexistovalo, a prý prchali jen „čeští úředníci“. (!) Tyto lži, rovněž publikované v Parlamentních listech, lze pohodlně vyvrátit, jak řadou publikovaných svědectví pamětníků z řad Kruhu vyhnaných Čechů, tak i dobovými fotografiemi. Byla vydána i díla nezávislých pozorovatelů, například kniha britského novináře S. Morella, „Viděl jsem ukřižování“ (české vyd. Jota Military Brno 1995) nebo švédského badatele A. Karlgrena „Henlein, Hitler a československá tragedie“ (Samec Praha 1945). Skvělý dobový obraz vyhánění Čechů pak podal náš novinář, spisovatel Pavel Fink v knize „Hnědá bestie“ (Novina Brno 1945). V knihách jsou i důležité dobové fotografie českých vyhnanců, vyklízení českých škol apod. A také fotografie londýnského starosty Harryho Twyforda, jenž do Prahy přiletěl projednat otázku rozdělení fondu pro uprchlíky, přímo z ruzyňského letiště, s celou delegací. Takže, vzato nesmyslnou optikou páně Krystlíka, tehdy si v Londýně vymysleli vyhánění Čechů z jejich vlastního pohraničí, a přijeli do Prahy po Mnichovu sehrát závěrečnou komedii? Nikoli, slušní Angličané byli vyděšeni sami o sobě z toho, co způsobili jejich velezrádní předáci... A to byl pouhý počátek evropských hrůz, které následovaly. Již jen na tomto jediném historickém příkladu vidíme naprostou podjatost a agresivní zaujatost obhájců československých landsmanů v otázce českého vyhánění. A opět kladu metodologickou otázku na náš ÚSTR. Ten se zabývá velkoplošnými výstavami například na téma „Tváře moci“ (instalována v Brně na nám. Svobody), která zobrazovala fotografie různých pracovníků státní bezpečnosti éry socialismu alias totality. Dobrá, tak proč by neměl ÚSTR uspořádal velkoplošnou výstavu z éry I. totality, a to třeba na téma „Tváře vyhnání Čechů 1938–1939“. A všechny ty ordnery, freikorpsy a jiné zlosyny, mající na svědomí vraždy, vyhánění a loupení Čechů, pěkně zobrazit jednoho vedle druhého – tak jak to ÚSTR dokázal u estébáků. Jsme si však naprosto vědomi toho, že k žádné takové výstavě se ÚSTR nezmůže ani náhodou. Proč? Je přece třeba I. totalitu, nacistickou, tu, která Čechy obdařila přes 360 tisíci obětí, postupně utlumit, a nakonec „vytěsnit“ z paměti národa, není-liž pravda?

V tom případě by se úkolu měla podejmout některá jiná státní instituce, například Česká akademie věd, nebo Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, a je to také pěkný podnět pro náš Senát, který se zabývá historickými výstavami, a některých se zhostil úctyhodně – jako například výstavou o atentátu na reichsprotektora, kata Čechů Heydricha. Nechávat toto vše na soukromé iniciativě například některých vlasteneckých organizací, je prostě a jednoduše trestuhodný alibismus státu. Vlastenecké organizace totiž neoplývají ani financemi na takové projekty – mimochodem dnes dosti drahé, ani technickým a organizačním zázemím, nemají potřebné fondy fotografií, které jsou navíc blokovány různými feudálními nařízeními, (Ochrana dat GDPR a jiné unijní zátarasy) jež může eliminovat jen státní orgán nikoli zapsaný spolek.

Význam a důležitost takových výstav je nasnadě. Rovná se témuž významu, jaký svého času v Německu měla výstava o zločinecké tváři wehrmachtu, která téměř zbořila mýty a legendy účelově šířené o „hrdinském boji wehrmachtu za Vaterland“. Že se toto chvályhodné úsilí v Německu opět znetvořilo ve frankfurtskou „pýchu z viny“ a degenerovalo ve vítačství afromuslimkolonátu, je otázka druhá – otázka vítězství trockismu v Německu zvláště a v západní Evropě všeobecně.

Nejlépe vyjádřil postoj vyhnaných Čechů ke lžím o jejich pozici roku 1938 a za protektorátu předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí, pan Miroslav Klen takto:

„Češi si žili během války jako v ráji“, prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví i to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce „za napomáhání osobám Říši nepřátelským“, což byla formulace na sbírku na oběti koncentráků.“ (Vyhnání Čechů 1938, ibidem.). Takže zvláště vzhledem ke lžím landsmanů německých i rakouských je pravdou opak. Jestliže si někdo žil za III. Reichu relativně „jako v ráji“, tak to byli především Rakušané loajální k Hitlerovi, jak to dokládá například badatel E. B. Bukey v excelentní monografii „Hitlerovo Rakousko. Jedna říše, jeden národ“ (česky Rybka Publishers 2002). Leč zpět k našim vyhnaným Čechům. Toto vše muselo být předesláno, aby bylo patrno, jaké lži a mýty se vynořují neustále zásluhou německých i rakouských landsmanů a dokonce i jejich koryfejů u nás i v Německu, a jak jim pomáhají i neuvěřitelné předvolební výroky německé kancléřky Frau Merkel, jež bez důkazu tvrdila, že „pro odsun Němců z ČSR nebylo prý žádné morální ani politické ospravedlnění“. (!) Nuže, my nyní dokážeme, že pravdou byl opak – jak říkají právníci. A to právě na příkladu vyhnání Čechů.

Kdo organizoval a kdo se aktivně podílel na vyhnání Čechů let 1938–1939?

První část otázky můžeme odpovědět snadno. Je dána rozsudkem Norimberského tribunálu let 1945–1946.

Organizátorem byl válečný agresor III. Reich a jeho vůdcové, počínaje politickým vedením Hitlera a společníků a konče organizačními, politickými a vojenskými útvary tzv. III. říše. Mezinárodně tento stav kodifikovaný Norimberským soudem a Postupimskou konferencí zajistila poválečná Mezispojenecká kontrolní komise vítězných států antifašistické koalice – SSSR, Velké Británie, U.S.A.

Smluvně tento stav zajišťovala tzv. Pařížská reparační dohoda států poškozených III. říší, která je součástí Sbírky zákonů ČSR a jejího následníka ČR, a která stanoví, že „žádný německý konfiskovaný majetek se nesmí navrátit zpět do německých rukou“. (Srov. Ečer B., Norimberský soud. Orbis Praha 1946. – Týž, Jak jsem je stíhal, Naše vojsko Praha 1946.)

Druhou část otázky zodpovíme rozborem pozice nacistických sil v pohraničí I. ČSR a jejich poměru k českému obyvatelstvu. Než však k tomu přikročíme, pro ilustraci vyhnání necháme promluvit svědectví několika pamětníků, jak je zaznamenal Kruh občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí:

První vzpomínka – Marie Růžková, tehdy Kdyně:

Její dědeček Vojtěch Ret, nar. 25. 2. 1900, zaměstnanec Berního úřadu, člen SOS, des. v zál. nasazen k ochraně hranic. Střežil úsek u Všerubského průsmyku – N. Ves, Hyršov, Všeruby. 7. října 1938 dostalo velitelství SOS rozkaz vyklidit hranici dle Mnichova. Nová pozice stanovena v N. Vsi, Němci byli v Hyršově 4 km odtud. Při hlídce SOS Němci zahájili palbu, kdy se V. Ret nevrátil z perimetru. Štb. strážmistr Louda zahájil pátrání, přičemž byl zastřelen. Hlídka se stáhla, aniž vyšetřila ztrátu V. Reta. Vnučka o tom dále řekla: „...byl při německé střelbě zasažen do nohy, dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu „Na spáleném“ k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá „Prosím vás, nezabíjejte mne, mám doma dvě malé děti“. Mrtvého pak odtáhli na okraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž.“

Tělo pak Němci předali na demarkační čáře a vzdali čest (!) mrtvému tělu. Zohavené tělo prohlédl za účasti britského pozorovatele a čs. styčného důstojníka lékař a vydal nález. Roztříštěná lebka, bodné a řezné rány, zlomení a drcení 5. až 10. žebra, střelná rána v noze, pravá ruka jen na kousku kůže. Anglický pozorovatel byl vyšetřením zdrcen, zjištěno, že z dědečkovy zbraně nebylo vystřeleno. Pozorovatel slíbil, že vznese protest na příslušném německém velitelství.

V. Ret pohřben v Kdyni, strážmistr Louda v Klatovech. Blízko místa umučeného V. Reta stojí dnes kamenný památník.

Druhá vzpomínka: Ema Růžičková, tehdy v Markétě

„Byla jsem vyhnána se dvěma dětmi ve věku 8 a 11 let, jen se dvěma uzlíky a s tím, co jsme měli na sobě. Bydleli jsme v hájovně, měli jsme dvě kravky, kozu, slepice, kachny a prasátko, nábytek kuchyně a světnice a taky 20 m3 dřeva. Musela jsem tam všechno nechat, manžel narukoval do Brna, a já jsem s dětmi jela do Kardašovy Řečice, kde jsem měla tetu. U ní jsem nechala děti, sama jsem jela do Jemčiny, kde jsem pracovala v lese, abych mohla tetě dávat na děti peníze. … Po půl roce jsme dostali byt a mohli si vzít děti domů. Tam jsme bydleli celou válku. Muž jezdil s koňmi a pracoval v lese jako já. Po válce jsme se vrátili domů na Markétu, koupili nějaký nábytek a mohli žít zase jako lidi. Už bych nechtěla zažít to, co jsme zažili za těch šest roků.“

Třetí vzpomínka: Noemi Bláhová, tehdy Český Krumlov

..“České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střílet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi: byl to strašné! Na štěstí nějaký soused – Němec – ordnery zahnal. Potom ale přišel do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak, a že náš otec již nemůže přijet. Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme každá pokrývku a tašku... Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží „a honem utíkejte pryč!“ A my jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Křemže a odtud jsme jely do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli: Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?“ Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměli jsme tátu. Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusic a odtud do Českého Krumlova. Psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodní lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nim. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se ocitly během jedné noci!“

Těchto vzpomínek jsou zaznamenány stovky v různých sbornících a příležitostných tiscích. (Vyhnání Čechů 1938, I. část, s. 1–11. – ČSBS vydal sborník Sudetští Němci a Česká republika, red. Š. Helmichová, VARIUS Praha 2007, kde jsou kromě vzpomínek pamětníků i fotografie z vyhnání). Ovšem oficiální místa a řada politiků, kteří si říkají čeští, tyto dokumenty ignorovala a ignoruje. Zřízení kanceláře ladsmanů v Praze se tak stalo přímo výsměchem a trvalou urážkou vyhnaných občanů, odbojářů, obětí protektorátu a jejich potomků. Nyní, když jsme na příkladech ukázali řádění alias sudetských Němců v pohraničí, můžeme přikročit k osvětlení výše zmíněné druhé části naší otázky – a to,

Kdo fysicky páchal zločiny vyhánění, týrání, vraždění Čechů v pohraničí let 1938-1939? Organizátory III. říše již známe, a odpověď na tuto druhou část otázky zní takto:

Ordneři, freikorpsové, henleinovci

K nim jakožto k masovým organizacím ze zvůle a zahraniční podpory III. říše, se pak druží funkcionáři a řadoví členové dalších tzv. sudetoněmeckých spolků, organizací a svazů. Osvětleme nyní povahu oněch tří masových alias sudetských organizací.

Ordneři

Původně šlo o tzv. „pořádkové oddíly“ spojené organizačně s Henleinovou stranou, později přejmenovanou na Sudetendeutsche Heimatsfront. Ovšem tyto takzvané pořádkové oddíly měly vše společné se vším jiným, jen ne se skutečným pořádkem. Lze je pokládat za sudetoněmeckou odnož Hitlerových trup SA manů. Hitlerova idea SA mana jako „politického bojovníka“ – což se odráželo i v názvu „Sturmabteilung“ – plně odpovídala zásadám a organizaci sudetoněmeckých ordnerů. Účelem SA bylo především terorizovat politické protivníky v říši. Totéž činili ordneři v československém pohraničí a ve vnitrozemských německých ostrůvcích. Přitom jejich přímí předchůdci – turnéři – byli už od starého Rakouska organizováni údajně na tělovýchovném principu. I sám Henlein-Dworzacek byl kvalifikací učitel tělocviku. Tělocvičný princip ovšem byl jen první fází polovojenského a záškodnického výcviku – ordneři dostávali z říše ilegálně zbraně, munici a výstroj. To prokázal již před vypuknutím krize známý proces s tzv. Volksportem, když byla objevena skladiště ilegálních zbraní.

Podle některých odhadů měly oddíly ordnerů v I. ČSR kolem půldruhého milionu členů (?), z toho aktivní členstvo podílející se na zvěrstvech lze údajně odhadovat na jeden milion členů. Prokázanou skutečností mimo badatelskou diskusi jsou organizované pochody a průvody ordnerů na shromážděních v pohraničí. Tak například na Nových Hradech v jižních Čechách, kde se setkal hrabě Buquoy s Henleinem, bylo podle pamětníků a dobového tisku asi 6 tisíc ordnerů – henleinovců, na Červeném Hrádku, kde Runciman jednal s knížetem Hohenlohe, se pod okny zámečku shromáždilo údajně na pět tisíc ordnerů, řvoucích „Lieber Lord, befrei uns von der Tschechoslowakei!“.

Ordneři byli organizováni zvláště po roce 1935, po volbách, nejen v pohraničí republiky, ale také ve vnitrozemských jazykových ostrovech – na Moravě na Jihlavsku, na Svitavsku a Moravskotřebovsku, na Vyškovsku. Zde za mnichovské krize rovněž organizovali nepokoje a pogromy na české občany. Protože jejich příslušníci nebývali při záškodnické činnosti označeni nebo uniformováni, mohli snadno vyvolávat skandály, přepady a kravály, zejména s četníky a celníky. A později i se Stráží obrany státu.

Jeden z nejznámějších skandálů tohoto druhu vypukl v Moravské Ostravě. Odehrál se v době Runcimanovy mise. Československé orgány v té době zajistily sbírku pašovaných německých zbraní ve Frývaldově. Jejich vlastníci, příslušníci Henleinpartei, byli zajištěni v zajišťovací vazbě v Ostravě. Samozřejmě kolem budovy vězení se shromáždily tlupy soukmenovců. Výstižně to popsal novinář Sydney Morell: Nacisté seženou houf kdykoli a kdekoli. Ovšem v popisu událostí se i Angličan mýlil, maje informace od Němce poslance Kundta (S. Morell, Ukřižování, s. 72–73.). Vše se stalo přesně obráceně. Kundt tvrdil, že česká policie napadla dav a jeden policista č. 367 napadl bičíkem sudetoněmeckého poslance. Jak to bylo skutečně?

Jeden sudetoněmecký poslanec se dožadoval propuštění, jiný jejich poslanec, dr. Neuwirth, vystoupil jako advokát zajištěných. Jistý poslanec alias sudetů tvrdil, že Němci mají ve vazbě špatné zacházení. Čs. úřady vyhověly žádosti zástupce Němců dr. Neuwirtha a vyšetřovaly. Výsledek – dvě třetiny zadržených Němců uznaly slušné zacházení, jedna třetina si stěžovala. Na státní zastupitelství přišla delegace německých poslanců – Köllnera, Maye, Neuwirtha a dalších. Domáhala se revize vyšetřování. Mezitím přijelo autobusy a náklaďáky asi 300 ordnerů, což policie vyhodnotila jako inscenovanou provokaci. Proti autobusům vyjela na koních. Vrchol skandálu způsobil poslanec May. Chytil koně policisty č. 367 za uzdu a zabraňoval mu v postupu. Podle jiných jej stahoval s koně. Načež český policista se ohnal bičíkem a státní aféra byla na světě. Viníky byli samozřejmě poslanec May a další, kteří stahovali policisty z koní. May nebyl v aféře sám. (Srv. J. Jaroš Nickelli, Heslář nacistů Blanenska, Blansko-Brno 2004, s. 120–121. – Údaje o nástroji četníka se rozcházejí – rákoska nebo bičík.)

Henleinpartei využila incidentu a přerušila jednání s československou vládou. Přestože byl zjištěno, že policie byla zásahu oprávněna, byli dotyční policisté postaveni mimo službu. Jakmile se o incidentu dověděl Runcimanovi emisaři, zejména Mr. Ashton-Gwatkin, přestěhovali se z Červeného Hrádku od knížete Hohenlohado Moravské Ostravy. Počalo rozsáhlé vyšetřování, jak na sekretariátu místní pobočky Henleinpartei, tak na ostravském policejním ředitelství, kde vyšetřování vedl generální inspektor policie dr. Kráčmar. Mezitím britský pozorovatel přijal velmi ochotně zástupce polské tiskové kanceláře (!), která v té době šířila velmi nepříznivé zprávy o ČSR.

Obvinění české policie „z nepřístojnosti“ (!) vyvolalo ostré odezvy v řadách československého občanstva. Dokonce i čeští advokáti se rázně postavili proti zpolitizování celé aféry. Právníci konstatovali, že výkonné orgány státu by měly být spíše chráněny proti zásahům výtržníků, nežli obviňovány. (Ve věci totiž bylo pikantní postavení sudetoněmeckých poslanců s jejich imunitou. Možná je to poučné pro dnešní chování určitých poslanců – viz aféra s průchodem s tibetskou vlajkou u Hradu.)

Ovšem výsledek vyšetřování byl pro henleinovce a ordnery naprostou pohromou.

Sám Berlín se musel stáhnout a nařídil Henleinpartei se stáhnout a obnovit přerušená jednání s československou vládou.

Potupení ordneři si vše vynahradili o úmrtním dni TGM roku 1938. Rozbuškou ordnerského řádění se stal führerův řvavý projev ve Sportpalastu v Norimberku.

Čeští novináři té doby popsali, jak „po výhružné řeči berchtesgadenského zločince burácel ulicemi měst v pohraničí řev nacistických tlup, ozbrojených revolvery, noži, kyji, ručními granáty a kamením. Ordneři pomáhali drancovat krámy a byty českých lidí, vedli zfanatizované davy k útoku na státní úřady, na četnictvo a policii a dokonce i na vojsko“ (Srv. P. Fink, Hnědá bestie, 1945, s. 64–66). Následky ordnerských masakrů byly strašlivé. Byla zavražděna řada českých celníků, finanční stráže, Stráže obrany státu, a policistů na různých místech našeho pohraničí. Masakr četníků je znám nejvíce z Falknova ve dne 13. – 14. září 1938. Jejich pohřby byly manifestací českého národa v pohraničí. Na to byl 17. září 1938 vyhlášen výjimečný stav na celém území státu. Parlament jej vyhlásil 19. září 1938. Na Henleina a na jeho společníky byl vydán zatykač. Policie provedla prohlídku hlavního stanu sudetoněmecké Henleinpartei v hotelu Welzel v Chebu. Zabavené dokumenty policie předala soudům. Vůdcové Henleinpartei uprchl do Německa (Henlein, Frank, dr. Sebekowsky, Rosche, Schiketanz, Sandner a další.) Do Mnichova byla svolána konference čtyř velmocí k řešení tzv. sudetské krize.

Tolik k charakteristice tzv. organizace ordnerů a k jejich úloze při vyhánění, terorizování a vraždění českých občanů.

Sudetendeutsches Freikorps

Podle úředního dokumentu Ministerstva vnitra ČSR z roku 1945 (čj.Z/II-31366/45, příloha 3.) byl „Sudetendeutsches Freikorps“ utvořen v září 1938 na přímý Hitlerův příkaz. Na základě rozhlasové výzvy zločince Henleina se organizoval za tzv. sudetského povstání, a to z příslušníků alias sudetoněmecké emigrace, z německých uprchlíků z pohraničí (většinou za politické a kriminální delikty proti ČSR – pozn.JJN), z dalších německých uprchlíků z čsl. Pohraničí a z nových členů Freikorpsu.

Štáb Freikorpsu sídlil v Dondorfu u Bayreuthu v tamějším zámku. Velitelem určil Hitler Henleina, zástupcem K. H. Franka. Členy štábu byli též bývalí sudetoněmečtí poslanci v ČSR, Willi Brandner, Franz May (aktér ostravské aféry) Fritz Köllner, Fritz Bürger, bývalý senátor v ČSR Pfrogner a hrabě Zeddwitz. První čtyři jmenovaní vedli jednu hlavní skupinu („divizi“) s velitelstvími Dondorf. Dresden, Breslau, Wien. Zbývající členové štábu byli v Dondorfu. Štáb na základě zpráv z ČSR dával rozkazy do československého pohraničí tzv. „zeleným kádrům“ – výzvědným jednotkám alias sudetů. Ty podávaly svá hlášení skupinám a jejich velitelé každé 2 – 3 dny přicházeli do Dondorfu. U štábu byl spojovací důstojník wehrmachtu, dále zástupce SA, SS a motorizovaného Nár. svazu NSKK.

Velitelství Freikorpsu vydalo vojensky velezrádný rozkaz vůči ČSR (příslušníci alias sudeti byli vojensky vázáni příslušnosti k čs. armádě!) nenastupovat službu v čsl. armádě, a rušit mobilizaci. Z hlediska vojenských řádů ČSR a příslušných branců sudetů se toto hodnotilo po osvobození ČSR jako vojenská velezrada. Tyto zběhy velezrádce pak po válce stíhal zatykačem vojenský prokurátor ČSR, viz například případ vojenského velezrádce Augustina, ředitele Salmovy šamotové továrny v Rájci, který nenastoupil mobilizaci, uprchl do Rakouska a vrátil se do II. republiky a Salm ho dále zaměstnal jako ředitele. (Toto bylo rovněž kladeno za vinu knížeti Salmovi jako nadržování germanizaci v rámci vyšetřování MV roku 1946 dle dekretu 100.) Freikorps porušoval čs. hranice, přepadal celnice a četnické stranice a stanice SOS a obsazoval menší územní celky, např. Ašský a varnsdorfský výběžek. Po obsazení pohraničí wehrmachtem byl Freikorps rozpuštěn. Na členy Freikorpsu kolektivně, tj. na cca 70 tisíc mužů, po osvobození ČSR dopadl paragraf 2 retribučního dekretu (č. 16).

Členové Freikorpsu, stejně jako členové tlup ordnerů a další aktivisté alias sudetů, pomáhajících uloupit československé pohraničí, dostali přímo od Hitlera zvláštní vyznamenaní, tzv. „Sudetskou medaili“, medaili za 1. říjen 1938, vycházející z medaile za anšlus Rakouska. Stanovil to Výnos Vůdce a říšského kancléře z 18. října 1938 a 1. května 1939.

„Medaile je udělována těm osobám, které se v Sudetech nebo na říšském území zasazovaly a připravovaly návrat území do Říše. Zvláště přicházejí do úvahy členové NSDAP, SdP v Čechách, kteří v boji za připojení k říši obětovali svůj majetek nebo krev, byli zavřeni či vyhnáni. Dále jsou to vdovy a sirotci po padlých bojovnících za sjednocení, příslušníci Wehrmachtu, policie, SS, NSKK a NSFK kteří se na vstupu podíleli. Stejně tak i vyšší straničtí funkcionáři, členové, úředníci a zaměstnanci a dělníci ve veřejných službách, kteří ve dnech nástupu byli veřejně činní ve vnitrozemí Sudet.

Na medaili Hitler uděloval dekrety. Celkem bylo vydáno jeden milion sto šedesát dva tisíce šest set sedmnáct medailí. Zasloužilí dostali k medaili ještě tzv. Pražskou sponu (!) Statisticky cca každý třetí alias Sudetoněmec dostal za zločin nebo napomáhání uloupení čs. pohraničí Hitlerovu medaili. (Heinc-Kounovský-Baumruk, Vyznamenání z doby nesvobody 1939–1945. Praha 1999, s. 22 – 24, foto medaile a dekretu. - Jaroš Nickelli J., Heslář nacistů, s. 119–122)

Závěrem k této otázce řečeno – vyhnání Čechů, Židů, Romu a německých antifašistů z vlastního pohraničí prováděly především zločinecké organizace – organizované tlupy – ordnerů a freikorpsů za součinnosti drtivé většiny henleinovců, což bylo též připomenuto v poválečné žalobě ČSR na Norimberském soudu, přednesené mj. i americkým žalobcem Aldermannem. Freikorps byl po válce postaven jako zločinecká organizace pod příslušný dekret. (Srv. Jaroš Nickelli J., Sudetští Němci souzeni Norimberským soudem, sep., Křesťansko sociální hnutí Praha 27. 5. 2018)

Druhé vyhnání Čechů 1940-1944 jako vina III. reichu a alias Sudetů

Programové vyhnání – příprava genocidy Čechů

Zde můžeme počít citátem Vůdce – „Češi budou vyvezeni na Sibiř nebo na Volyň. Musí pryč ze střední Evropy. Pokud tu ještě jsou, budou vždy ohniskem husitsko-bolševické zkázy“. Tak to pravil Hitler premiéru tzv. svobodného Gdaňska Rauschniggovi roku 1940. Hitler byl v této věci pouze opisovačem not starých pangermánů. Nihil novi sub sole. Toto plánoval již roku 1853 teolog Lagarde, a po něm všichni pangermáni sdružení ve Všeněmeckém svazu, i rakouští pangermáni, jako Perger, který toto o Češích, které vyveze k Ledovému oceánu, vyhlásil již roku 1900. (Jaroš J., Bund Deutscher Osten. Sborník Muzea Blansko 2001, s. 37 – 62. – Jaroš Nickelli J., Germanisace protektorát a Bund Deutscher Osten, sep. Křesťansko sociální hnutí Praha 20. března 2017.) Vše toto pangermáni plánovali již před I. světovou válkou a TGM již roku 1916 toto rozkryl v listu Evening Standard, když pravil, že skutečným cílem války je ovládnutí Balkánu a Předního Východu Germány, kteří plánují železnici Berlín-Bagdád ke zdrojům ropy. U Východní Evropy pangermáni počítali se zemědělskou půdou jako zásobnicí nového Velkoněmecka. Plány vzaly zasvé porážkou v I. válce a obnovil je Hitler za pomoci Všeněmeckého svazu s průmyslníky, junkery a vojáky. Takto ožily staré pangermánské spolky placené magnátem Hugenbergem, Thyssenem a dalšími, kteří také Hitlerovi poskytli milionové dotace. Platilo to nejen pro Německo a Rakousko, ale též pro fašistické spolky Maďarska, Polska, Rumunska, Bulharska, Chorvatska, Makedonie a Ukrajiny.

Proto například ve Vídni roku 1929 vznikly fašistické spolky Ustaša Paveliče a OUN Bandery. Za germánské peníze.

Bund Deutscher Osten – vykonavatel germanizace v českých zemích a na Východě

U nás se fašistické korporace ujaly, nepočítaje přímo DNSAP, zejména jako „nevinné spolky“ Vandervogel, Kameradsbund, Volkssport (zakázaný po protistátním spiknutí a procesu), to vše sjednotili henleinovci do Sudetendeutsche Heimatsfront, později do Henleinpartei. Cíl jasný – jako „páté kolony“ – zničit jim nebezpečné státy jako byla I. ČSR. Proto III. reich ustavil další spolky, které měly germanizovat plánovaná okupovaná území východní Evropy. Tak byl ustaven i Bund Deutscher Osten.

Bund Deutscher Osten (Svaz Němců Východu) byl celoříšský svaz. Navazoval na tradice Allgemeiner Deutscher Verbandu (Všeněmeckého svazu), Reichskolonialbundu a další všeněmecké agresivní svazy. Vedle manifestního pangermánského trendu měl specifický cíl – nároky na území Baltů, Poláků a severovýchodních Rusů, v severním směru, a na území Čechů, Slováků, Slovinců, Srbů a Rumunů v jihovýchodním směru.

Za II. světové války všechny organizační odnože BDO působily jako agresoři vůči Lužickým Srbům, Polákům, Čechům, Slovákům, Rusům, Slovincům, jižním Srbům a proti Židům a Romům. (Vynechávám Ukrajince, kteří byli v I. fázi války považování za spojence proti Rusům).

BDO jako kolonizační svaz vycházel z Hitlerových tezí o zastavení Drangu na Západ a naopak převedení Drangu na Východ (Drang nach Osten – srv. Amort Č., Drang nach Osten, Praha 1971.)

Cílem bylo kolonizovat veškerá tato území a genocidou zničit veškerá domácí etnika. Připomínám to, protože se celé dekády hovoří pouze o holocaustu a zamlčuje se genocida Slovanů i Baltů, která se nejen plánovala, ale také prováděla. Přitom tuto genocidu Slovanů odsoudil Norimberský soud – a ten se rovněž zamlčuje. Při realizaci této zločinecké politiky se vyznamenala nejen pověstná Einsatzkomanda wehrmachtu a SS, nýbrž i BDO jako jeden z důležitých organizátorů a vykonavatelů.

Germanizaci Polska, Baltu a Protektorátu Böhmen und Mähren měl na starosti vedoucí BDO, SS mann prof. Theodor Oberländer (Grünberg K., SS – Hitlerova Černá garda, Praha 1981, s. 131, pozn. 4.)

Co páchal BDO v protektorátu?

Podílel se na výstavbě souvislých germánských kolonizačních pásem, majících oddělit Moravu a Slezsko od Čech. (Novák V., Křižovatky hákového kříže, Praha 1979, s. 171 – 179.) Dále tato pásma měla spojovat území tzv. Ostmarky – Rakouska s územím horního Slezska. Základnou plánu se staly staré německé jazykové ostrůvky z doby monarchie Marie Terezie za tzv. raabizace. Dvorní rada Raab ovšem nejen germanizoval, ale též čechizoval – příkladně kolonisty z východních Čech poslal na Hustopečsko (Zde se vyvrací žvásty Posseltů o “tisícileté německé půdě v českých zemích“!). III. říše ovšem prováděla výhradně germánskou kolonizaci.

Cílem bylo spojení jazykových moravských ostrovů – brněnského, svitavského, jihlavského, s vyškovským, šumpersko-bruntálským, atd.

Druhým plánem byla záminka vojenských výcvikových prostor, bývalých cvičišť čs. armády. V Čechách šlo o Neveklovsko a Sedlčansko a část Berounska. Na Moravě to byly Drahanská vysočina – Prostějovsko, Blanensko a Vyškovsko.

Tak například pro Drahanskou vysočinu orgány wehrmachtu společně s BDO a NSDAP vypracovaly kolonizační plán na vyhnání cca odhadem 30 – 40 tisíc Čechů. Ty měli nahradit dovezení tzv. Volksdeutsche – zejména bessarabští Němci (z území tzv. Bessarabie, dnešní Moldávie). Tento plán se také uskutečnil, a to ve třech etapách. (Jaroš, Bund Deutscher Osten, 2001, s. 40 – 50.)

Na Neveklovsku a Sedlčansku bylo ještě více vyhnaných Čechů – odhadem cca 60 tisíc osob. (srv. Měchura st., Povolná, Mašek, Chernyavska, Měchura ml. 2005 Neveklovsko nezapomíná. Infocentrum Neveklov.

Na Moravě se I. plán germanizace realizoval podle porady u říšského protektora von Neuratha takto:

Vysídlení Čechů se provede v prostorách budování říšské dálnice Breslau (Vratislav, dnes Wroclaw) – Wien a při výstavbě vojenských prostor Blanenska, Vyškovska a Prostějovska. Reichsprotektorova porada zněla následovně:

· vytvořit souvislé německé pásmo osy Brno-Vyškov-Olomouc,

· rozšířit jihlavský ostrov osou Znojmo-Svitavy,

· rozšířit budováním průplavu Dunaj-Odra lipnickou menšinu,

· rozšířit německou oblast vratislavsko-vídeňské dálnice,

· rozšířit německý prostor vyškovské střelnice,

· zřídit německé opěrné body východně od Ostravy na moravsko-slovenské hranici.

Směrnice uvedla: „Do 31. března 1941 musí být vysídlena první část tohoto pásma, nutného k rozšíření cvičiště, jež zahrnuje 8 obcí s celkovým počtem 4.240 obyvatel“. Vysídlenci se nesměli usadit v žádném případě ani na Jihlavsku, ani na Vyškovsku „protože by se tím oslaboval národnostní ostrov německý a znemožňovalo by se vytvoření spojovacího pásma mezi jižním cípem tohoto německého ostrova a dolnorakouskými Němci“ (Amort 1971, s. 94 – Jaroš 2001, s. 42. – Monatsbericht SD, březen 1941, SUA Praha.). Zde je podán jeden z mnoha přímých důkazů nacistické germanizace protektorátu. Nakonec bylo vysídleno 33 obcí, z toho jedno městečko.

Říše vyháněla vnitrozemské slovanské obyvatelstvo, znemožňovala mu další organickou existenci v původním prostředí. Tomu se říká násilná exterminace, tomu se říká příprava a realizace genocidy. Pro etnografa je to i další důkaz chybění jakéhokoli „sudetoněmeckého kmene“ jako „zvláštního etnika“ (jak o tom neustále melou landsmané!). Citát jasně prokazuje, že říše o ničem takovém nikdy neuvažovala, natož aby něco takového hlásala. Nejlepší důkaz toho podalo přímé sloučení sudetoněmecké Henleinpartei s NDSAP, kdy henleinovci „splnili své dějinné poslání“, jak o tom mluvil ve chvástavém projevu ve Vídni roku 1941 sám Henlein (řeč je důkazem Norimberského soudu!) – a stali se řadovými říšskými Germány a jejich jedinou vlastí se stala říše, už nikoli české země! Existují i konkrétní lokality, kde sloučení alias sudetů a NSDAP proběhlo. V Brně to byl Německý dům, dochovaly se i fotografie tohoto slučování. Iredentisté sudeti se tak stali říšskými germány. Tak jakýpak „kmen“ či dokonce „národ“, o nichž desetiletí blábolí praporečník alias sudetů Herr Posselt a společníci? Nic takového v historii neexistovalo a neexistuje – existuje pouze vylhaný geopolitický mýtus o tzv. „sudetoněmeckém čtvrtém bavorském kmeni“ či dokonce o tzv. „sudetoněmeckém národu“ s neplatnými nároky na „sebeurčení“ na českém historickém státním území (!), jenž notabene byl vyroben až po roce 1900! To vše patří do kategorie politruckých pavědeckých nesmyslů. Nesmyslů, které se však dodnes používají jako politický kyj na historii česko-německých vztahů, a které šíří dokonce i čeští kolaboranti.

Co plánoval BDO v Čechách? Projekt poněmčování Čech odpovídal projektu poněmčení Moravy

Pražský oberlandrát Watter navrhl projekt „Deutsche Landsbrücke Prag-Melnik“ tj. „Německý územní most Praha – Mělník“ s následující technikou provádění:

· arizaci židovských majetků,

· arijské treuhändry – německé správce tzv. neárijských majetků,

· loupež české půdy – pozemkové příděly a velkostatky německým kolonistům.

(Jančík V. – Kubů E., „Arizace“ a arizátoři, Praha 2005.)

K dalším plánům patřilo dosazování německých starostů do měst a obcí a dosazování tzv. vládních komisařů ve městech. A rovněž toto vše se realizovalo a dodnes není odškodněno povalečnými reparacemi, jež Německo vůči ČSR nikdy nesplnilo.

Z Moravy máme konkrétní příklady – v Brně to byl vládní komisař města SS mann kriegerkamerad Oscar Judex, odsouzený Mimořádným lidovým soudem v Brně, a v Rájci to byl náměstek pro německou část obce vrchní účetní panství knížete Salma Alfred V. Tugemann, a ředitel Salmova panství Alois Weselka, všichni jmenovaní byli funkcionáři BDO, henleinovci a členové NSDAP.

(Tugemann v Rájci vládl s českým kolaborantem starostou Rakovčíkem, proslulým výroky: „SSSR je rozvrácený stát, U nás se mělo střílet hned v 18. roce, prvního měli zastřelit Masaryka“.

V Lysicích u Kunštátu zase byl komisařem pro upevnění němectví hrabě Dubsky, v Letovicích byl funkcionářem BDO vedoucí NSDAP Ing. Hanke, v Blansku byl vedoucím funkcionářem BDO Rudolf Czaluba odsouzený Mimořádným lidovým soudem v Brně (Jaroš 2004, s. 8ad., 19ad., 27ad., 29ad.). Podle vyšetřovatelů bezpečnostní komise MNV Rájce dva členové knížecí rodiny Salmů byli platícími členy BDO (Archiv MV ČR, registrační karty BDO – Protokol 5 komisařů MNV Rájec, vyšetrovatelů Salma, Rájec 1945.)

Opěrné body němectví – tzv. Stitzpunkty

Byly základními středisky BDO v okupovaných územích protektorátu. Jejich činnost byla následující:

Vedle přebírání statků a půdy do německých rukou a dosazování německých starostů a náměstků do obcí, to bylo dosazování Němců do peněžních ústavů, pojišťoven a kampeliček, dále zakládání výhradně německých středních, odborných a učňovských škol a žákovských domovů. Dále to bylo rasové třídění české mládeže pro účely germanizace a jejich získání pro říšskou myšlenku – dozor nad Kuratoriem Moravce.

Mládež protektorátu byla v celostátní akci Tuberkulosa tříděna rasově v rámci školního lékařského dozoru v „boji proti tuberkulose“. Žáci byl měřeni, zdali splňují „germánská rasová kritéria“. Zde se zneužívaly různé vědecké metody, jako frenologie, kraniometrie apod. Ty potom pavědci institutů jako byl Ahnenerbe a jiných úřadu vyhodnocovali podle rasových předpisů říše.

Dále BDO řídil spolu s NSDAP pronikání Němců do všech typů spolků, počínaje spolky automobilními, zahrádkářskými, mysliveckými, rybářskými, a konče spolky okrašlovacími. Ty byly všechny organizovány podle říšských vzorů a jejich legitimace se skvěly výraznými hakenkrajci vedle fotografií členů. (Podle jedné takové legitimace jsem například identifikoval nacistu Kabelku ze šebetovského panství jako prominentního návštěvníka říšské vojenské svatby Idy Salmové a nadporučíka wehrmachtu von Schoellera v Rájci 1944.)

Germanizace podle BDO se dále projevovala zakládáním německých mateřských školek, jeslí a dětských domovů, včetně středisek Hitlerjugend. (Hotel Lamplota v Letovicích, známý pro atentát českých odbojářů.) Ve školkách odborně školené ošetřovatelky nabízely vybraným českým rodičům s rasově vhodnými dětmi odbornou pomoc pro tzv. „přenárodnění“ neboli Umvolkung.

Konečně se germanizace řídila z nově zakládaných tzv. Německých domů, jakožto nových středisek společenského života (Novák V., 1979, s 181 – 183.)

BDO v těchto plánek figurovala následovně: členila se na zemské skupiny shodné s územím příslušné župy NDSAP, a dále na krajské skupiny. Ty se pak členily ve shodě s územím místní skupiny NSDAP. Například na Blanensku to bylo tak, že obvod místní skupiny BDO byl stejný jako obvod místní skupiny NSDAP. Ta podléhala krajskému vedení BDO v Brně, zemská skupina pak vedení vídeňské župy NSDAP. Tak to také bylo například na Vyškovsku, kde bylo řídké osídlení Němců – nazývaných do r. 1941 Streudeutsche – Rozptýlení Němci. Po pádu Francie, kdy byl vyvolán dojem konečného vítězství v Evropě, byl název Streudeutsche úředně zrušen.

V Blansku byl v zámku Salmů zřízen opěrný bod BDO k vojenským cvičením mužů BDO a jejich mládeže. Zde rovněž docházelo k arizacím židovských obchodů Braunů a Brochů funkcionářem BDO Czalubou. Ten rovněž udal gestapu dva Čechy pro držení zbraní. Tito nacističtí zločinci udavači jako Czaluba, Ikráth, Tugemann a další reprezentovali BDO na jižní Moravě. Na Brněnsku zase působil vysoký funkcionář BDO a NSDAP ing. Folta, náměstek komisaře Judexe. Byl kreisleterem BDO. Jeho jméno na oběžnících NSDAP dokládá propojení nacistů s BDO, Technische Nothilfe, NSRKB, a dalšími organizacemi (Rundschreiben No 22/41 a další oběžníky – MZA Slavkov u Brna). Foltovi podřízení ing. Kopriva a Gerschitz se podíleli na návrhových listech tzv. Mutterkreuzů – vyznamenání germánských matek udělované přímo Hitlerovou kanceláří.

Co byly Mutterkreuzy

Mutterkreuz navrhl sám Hitler pro všechny germánské matky. A dal jejich rodinám privilegia, které postrádalo porobené obyvatelstvo. Tento historický axiom stále platí, a to i před soudy. „Mutterkreuz“ bylo zkrácené označení pro „Ehrenkreuz der deutschen Mutter“, tedy pro Čestný kříž německých matek. Úkolem německých matek bylo nezasahovat do veřejného dění jinak, než dle příkazu říše, a především rodit říši nové potomky, zejména muže pro vojsko. Ty ženy, které porodily 4 děti, dostaly bronzový kříž, ty, které porodily sedm dětí, dostaly stříbrný, a ty, které porodily až devět dětí, dostaly kříž zlatý. Kříž uděloval sám führer prostřednictvím říšské kanceláře a vydávaly se na něj dekrety. Tím to ovšem nekončilo. Kříž, a to i v nejnižším III. stupni, přinášel nositelce a celé jej rodině taková říšská privilegia, o kterých se obyvatelům porobeného protektorátu a okupovaných zemí ani nesnilo. Především zajišťoval celé rodině nositelky zvláštní říšské příděly veškerého nedostatkového tovaru, kterým strádaly ostatní miliony porobeného obyvatelstva. To znamenalo zvláštní příděly potravin – v době obrovského hladovění českých rodin! – šatstva, obuvi, a zvláště otopu, – vše v době nejvyšší válečné nouze, kdy české rodiny mrzly ve svých zatemněných bytech a domcích. A to vše korunovaly možnosti zvláštních úvěrů v říšských a v protektorátních bankách.

V Čechách takový Mutterkreuz dostala například členka NSDAP hraběnka Thun-Hohensteinová, na Moravě například kněžna Leopoldine Salmová, a to za čtyři germánské děti, z nichž dvě žijící jsou dnešními restituentkami žádajícími 11ti miliardový majetek na Blanensku. (Protokol 5ti komisařů MNV Rájec 1945 – Jaroš Nickelli J., Germanisace protektorátu a Bund Deutscher Osten 2017, s.16, Prameny.)

Podle zakladatele tohoto jediného ženského německého řád III. říše, Adolfa Hitlera, smysl řádu spočíval v manifestaci základního úkolu německé ženy – genetické posily III. říše, a tím též germanizace okupovaných zemí, čili „germánského prostoru“ a u nás „prostoru německého Východu“ – což byl právě i úkol BDO.

Každá nositelka Mutterkreuzu musela plně přijmout politiku III. říše a stala se manifestantkou a podporovatelkou této politiky, především v kontrastu vůči sociální pozici porobených národů. Řádem udělená říšská privilegia „Reichshilfe“ se vztahovala na všechny členy árijské germánské rodiny podle zákonů III. říše. (Užívání Reichshilfe Salmy viz Protokol 5ti komisařů MNV Rájec 1945, l.c.) Toto vše samozřejmě platilo pro všechny rodinné příslušníky vyznamenaných nositelek Mutterkreuzu, a především pak pro členy BDO. I proto mohl v majetku Muttekreuzem vyznamenané rodiny Salmů vzniknout z iniciativy ředitele Salmova panství ve spolupráci s BDO opěrný bod BDO zámek Blansko, pro vojenská cvičení členů BDO. Ráječtí a blanenští nacisté byli i činovníky BDO.

Každý činovník BDO musel prokázat loajalitu k říši a svazu písemným prohlášením, obsahujícím pasáž: „Budu se ze všech sil namáhati pro zájmy německého Východu a abych německému národu vštípil slova Führerova...že německý Východ znamená německý osud, a že na německém Východě bude rozhodnuto o bytí či nebytí německého národa“. To se také nakonec vyplnilo – německý nacismus byl poražen především na Východě Sovětským svazem a jeho Rudou armádou.

Závěrem:

Druhé vyhnání Čechů z domovských obcí Protektorátu nebylo živelné, ale vědecky plánované, organizátor byl III. reich, vykonavateli jeho složky wehrmacht, BDO, NSDAP a SD a ti jsou též spolupachateli všech zločinů, k nimž při druhém vyhánění Čechů došlo.

Dr. Jiří Jaroš Nickelli,

čestný předseda ČSBS Boskovice